XLI. Ahasver prý chodí světem,

Ahasver prý chodí světem,

stověký to brach,

sněhem zimy, jara květem,

oděv – cár a prach.

Šedá kštice a tvář zryta

bojem dnem i snem,

v hlubokých však očích kmitá

cos mu plamenem.

Báji tu jsem v mládí slyšel

nevím kolikrát.

Kdyby někdy vstříc mi vyšel,

viděl bych jej rád!

Na mnohé své dlouhé pouti

u záhybu cest

v tvář mu aspoň pohlédnouti,

dávný můj sen jest.

Často na ledovců štítu,

neb kde moře břeh,

snil jsem – mžik a vystoupí tu

jako žil v mých snech.

Ale darmo, jakby stále

se mi vyhýbal,

sám jsem kráčel světem dále,

se mnou jeho žal.

Až do tváře mojí vrhnul

hlubé vrásky čas,

šíj mou hrdou k zemi strhnul,

sníh střás’ na můj vlas.

V pohorské to bylo chatě,

kam jsem vkročil kdys,

proti mně stín kráčí v chvatě:

Bratře můj, to ty’s!

Vzpínám ruce, přelud pouhý

zmizel, jak se mih’,

a já pohřben v moře touhy

leh’ jsem v lože tich.

Z rána všecko vysvětleno:

Na zdi v zrcadle,

vstříc jež dveřím pověšeno.

tahy uvadlé,

vlastní tahy, tvář má zrytá

kynuly blíž sem

i zář, jež mi v očích kmitá

věčným plamenem.

A já cítil symbol jasně

halící se v klam

jako pravda v roucho básně:

Ahasver jsem sám!