XLI. Čas s rolničkami, s bičem šaška,

Čas s rolničkami, s bičem šaška,

sed’ na hrob a tři vyndal lebky,

ta jedna měla dýkou ránu,

ty druhé povrch hladce hebký.

Pak živé zavolal a kázal:

„Přes tři sta let, to byl v nich rozum;

ta jedna jezdila co kníže,

druhá mu koně piala k vozům.

A kníže kázal: ;Dolů s hlavou,

jež do vozu se stále točí!‘

A když ji srubli, křikla kněžna,

neb nad knížete byl jí kočí.

Ta knížeti nakápla jedu,

pak plačíc ustlala jim k sobě,

však dál jí též nestačil rozum –

teď tři sta let jsou v jednom hrobě.“ –

Živí se scházejí, však běda,

každému dýka číhá z roucha,

kdo má ji, na druha ji brousí,

čas káže – nikdo neposlouchá.