XLI. Panně Montserratské. (3.)

Proud snění řine se už v tichém toku

mé duše břehy a se v hloubi tratí,

kde jako odlesk výsostí, ó Máti,

Tvůj obraz plá vstříc zdivenému oku.

A láskou roztoužen Ti zpívám sloku

svých písní nejsladší, jak cit mě chvátí;

kéž v proudu snů těch rozkošných se ztratí

proud hořkých dnů mých budoucích a roků.

Tak vytržen až rajským ku závratím,

rád dluh svůj velký zbytkem žití splatím,

v svůj sestupuje bez lítosti hrob;

co za Tebou duch rozpne křídla obě,

od hvězdy k hvězdě dál se nesa k Tobě

jak po šlépějích zlatých Tvojich stop.