XLI. U TROCNOVA.

Proč asi z Prahy spěchá král?

proč taký divný kvap?

Vždyť těžce chor! Ký ďábel zas

jej v černé drápy lap’?

Snad proto, že zde zapad víc

svým zdravím, živ jen v pol,

či ví, že vzpoura po městech

zas doutná kolem kol?

Či nová strachu zběsilost

na jeho sedla hruď

a křehce: „Ze snů pekelných

ni v den se neprobuď!“ –

Nač ptaní? Chce! Tož celou noc

se chystá k cestě dvůr:

dav kněží, paní, komořích

a různých dvora stvůr.

Oj, slavný průvod zamluven

za vypůjčený groš,

lid králův pestře vystrojen

i četný štítonoš.

A luzy hluk a zvonů zvuk

a vírný hlahol trub,

toť lesklý průvodu je líc,

král slávy té však rub.

Za vřískot: „Zdráv buď Zikmund král,“

mzdu každý dostal hoch,

a trojnásobný plat měl brát,

kdo na pláč by se zmoh’.

A každý zvon a zvoneček

na pražských věžích všech

měl lkát, že „svaté církve štít“,

jde z rozkvašených Čech. –

Víc ležel nežli seděl král;

jen v lehkém rouchu byl,

a bledých spánků propadlost

mu hojný vavřín kryl.

Té zvadlé hlavě nelze již

nést koruny zlý tlak,

laur lehčí jest, a Caesar kdys

též zdobíval se tak.

Nach jemně tkaný bez ozdob

též lehčí plátu jest

a vínem orvietským můž’

i mrtvé líce zkvést.

Prut palmy v ruce lehčí též,

než říše zlatá trest;

vše pouhá skromnost na pohled,

však v pravdě pouhá lest.

Jak kdyby zdráv byl, zírá král,

jak prost by stáří změn,

kdož ví, že skrytě k nosítkám

je rouchy připevněn.

Kdož ví, že zády upřímen

jest opřen o lenoch,

že v tváří štětcem pomocným

i na úsměv se zmoh’?

Pryč prchá z Prahy rozhněván,

leč tajně truchlí přec,

a jede: caesar nádherou,

leč silou umrlec.

„Zda ještě,“ mluvil k sobě král,

„svou Prahu zřím, měst květ?

Zda v otce Karla vrátím se

hrad královský as zpět?

Ó, jistě, jistě, tuším tak,

ó, jistě! věřím, vím,

a ne-li v žití, duší svou

vše ve snu navštívím!

A spatřím, co jsem ondy sil,

v zdar klíčit, růst a kvést:

Svých vnuků spatřím jarý kmen,

plod mého ducha nést...“

A dumal... Mimo Týn když jel,

rek mladý v zrak mu pad’,

to hrdě s koně na průvod

zřel Jiří z Poděbrad.

Král hněviv rychle sklonil tvář

a rukou na hruď sáh’.

„Proč ten vždy potkává mě,“ děl,

„v mých tajných myšlenkách?“

A zachvěl se, leč krále kol –

by lid vše neuhod’ –

stráž kupí se i komorník,

vzad psář a koněvod.

Šlik s Celským vpředu, v čele všech

však králové dán střed,

lid branný těsně za dvorem,

a vozy naposled.

Všem v sled dav kejklířů a žen,

jež množí se vždy víc,

toť pod korouhví nádhernou

pluk dvorských milostnic.

Ta korouhvice královským

je paním údělem,

znak na ní vínek z růží svit

a rudé srdce v něm. –

V sbor žen těch vřaděn z končin všech

květ nejrůznějších krás,

jich boků kolem ovinut

jak had je zlatý pás.

Plň údů z šatů hedvábných

zří vyzývavě ven,

a vínek z révy k hlavám všech

je ladně upevněn.

Hruď zdobí korál s granátem,

kov, bůstka, jantar, kost,

a ňadra krajkou remešskou

jim krášlí ješitnost.

Toť dav maďarských záletnic

a kupných rýnských dcer,

jich vilný pohyb vycvičen

je v chůze stejnoměr.

Dar králův, prsten s rubínem,

má každá z oněch vil,

jej v Avignonu koupil král,

a papež posvětil.

Všech první sivý nese kůň,

ač převzácný ten zjev

od hlavy k patě v závoj skryt;

snad královna těch děv?

Oř kloní hlavu obloukem,

leč jeho klusu tón

jak zvonu tlumený zní hlas,

když věstí žití skon. –

Král ohlíží se, těžko však,

svaz nepřeje ni vaz,

ni sivý v důlky padlý zrak,

jenž sotva vznesen, has’!

Dřív sborem děv se kochal rád,

leč starci s jařmem let

již nelze k ňadrům jako dřív

žen kvítí přivíjet. –

král náhle oči vytřeštil,

jak jedem by se zpil...

„Hle,“ šeptal, „prchlý z komnat zjev,

zas v srdce žár mi vlil!

To ona, znám ji, nebylť sen,

své sladké plody vnad

jen chlapstvu rouškou zakrývá,

ne mně! Či cud to snad?

Ó klenote mých krasavic!

Ne, ne, to nebyl klam,

já vím, že slávou císařskou

ji k sobě upoutám!“

A hlasně dvormistrovi děl:

„Čil, zdráv jsem, neumdlen,

leč sborům občerstvit se kaž,

jest jít jim celý den.

Den celý, celou k tomu noc,

nač spánkem otálet?

mou touhou, křídly přání mých

se v rychlý dáme let!“

A starých vášní vzedmutím

chtíč v srdci líh’ se zas

a zbůjně rostl výš a výš

jak námelový klas.

I vzdychá, kloní hlavu král

a šepce: „Zkvitne den,

že zlíbá mě; jde se mnou, vím,

jsem zase spokojen!“

A sedě půl a leže půl,

žár hrdla vínem splách’,

to není Zikmund, český král,

to Nero v lektikách!

A ti, již k obsluze mu jsou:

kněz, sluha, lékař, pán,

to všechno kupný otrok jen

a samý augustán.

Ej, nudná cesta! Po městech

již třetí nesen den,

plášť lehký na pleci a vlas

je laurem ozdoben! –

Proč k východu však nechce král,

proč jižně spěchá ven?

Aj na hranicích rakouských

je více bezpečen.

Čech východ zle je rozjitřen,

lid zbojný sem se vtáh’,

sbor Táboritů ponurých

skryt čeká v „Hesinách“.

Tož k jihu cestou úbočnou

se nésti káže král;

na horské pláni pokynul,

a zástup odpočal.

„Hle, tu kde v síle mohutné

dub velký rozložen,

stan vztyčte již a v nosítkách

mě stavte pod dub ten.

Chci odpočíti; „svatý žár“

zas šlehá v dřeň mých noh,

nuž, spěšte lůžko upravit,

bych klidně spáti moh’!“

A v hebkých leže poduškách

král těžkou hlavu skryl,

a v prchlých časů prohlubeň

jej spánek ponořil. –

Zjev statné ženy pojednou

sen postavil mu vstříc,

hněv, v hloubce duše znícený,

jí blýská ze zornic.

I hrozí králi ženin zjev,

hled její jest jak meč,

zmar sype temným obrvím,

a ze rtů hřímá řeč:

„Aj, hanebníku, proč že sem

šel’s spánku vyhledat?

Zde vzplála Čechám slávy zář,

ty však jsi jejich kat!

Zde zrozen Žižka Jan, můj syn,

věz, jeho matka jsem,

on v černou hruď ti postrach všíp’

svým vzdorným pohledem!

Zde silou blesku požehnal

můj život tvorstva duch,

a povzdech můj a dítka pláč

nes’ v dálku hromů vzruch.

Na místech, na nichž teď se chvíš,

zlou celován jsa dnou,

jen bouře byla, rvoucí dub,

mi ženou pomocnou.

Leč děsně trýznila můj klín,

a pošumavský mrak

chtěl zlobou svojí pod čelem

mi kalný vymlít zrak!

A v dál a šíř se rozkřídlil

a bral mi slunnou zář,

by cit mé duše neviděl

na synáčkovu tvář!

Mou kadeř vichor zpupně rval

a tiskl hruď i prs,

že krví mléko pomísil,

by kojenec můj zkrs’.

Však blesk když nebe otevřel

a v oblacích se chvěl,

tu zřela jsem, že boží jas

skráň dítka ovíjel.

Jak zlatým vínkem kolem kol

mu klenbu čela spial,

a velkých perel bohatost

mrak v klín mu nasypal.

V té perle každé zastkvíval

se hvězdou velký čin,

a splnilo se k slávě Čech,

co věstil Hospodin!

To vínek jinaký než tvůj,

jejž vzal jsi pod ten dub,

vždyť na těch listech jeho, viz,

lpí vražda, pych a lup!

Ty že jsi králem? Českým snad?

Ký jalový to sen!

Ty neřestí jsi nohsledem,

v šat cářův převlečen!

Nechť skráň jsi klonil zdobenou,

nechť vyschlou chýlil hruď,

ty’s blátem v cestě Slávy byl

a jsi a věčně buď!

Svět bude-li se věků ptát,

kdo lživý Zikmund byl,

tu řekne Zvěst: „Vrah, hrůzy žár

jenž v Čechách roznítil.

Vlk, který zhltal slávy zdroj

a přece nebyl syt

a třicet bitev bojoval

a třicetkrát byl bit.

Běs lidskou tváří přizdoben,

jenž sedm korun lap’;

lesk úlisný mu z očí plál,

leč živý oheň z tlap! –

Až věhlas Žižkův věkům vstříc

nést slunný bude oř,

ty budeš mu jen pacholkem,

to věz a tím se moř!“

Jan, syn můj, roste u věčnost,

ty, králi běd a hrůz,

jsi pouze hanbou připoután

na slávy jeho vůz.

Ta sláva roste – ty však mřeš

a peklo drží sněm,

vždyť k soudu letí z ňader tvých

roj hříchů za rojem.

Proč tady jsi se uhostil?

Viz hněv v mém srdci vřít,

věz, kde se titan narodil,

pes nikdy nesmí mřít.

Již nedli déle, kliď se ztad,

vždyť przníš mi ten strom,

kde jarní doby národu

byl věštcem blesk a hrom!“

A ve snu zachoulil se král,

z úst vyploužil se sten:

„Ó viz, jsem sláb, dej spočinout

mně malou chvilku jen!“

„Ni chvilky již ti nesvolím,

viz nebes děsný mrak,

jímž Žižka k žití probuzen,

můj naplnil dnes zrak!“

A její slova – hromu hlas,

a její oko – blesk,

když za jara se uhostil

do nebes chmurných desk.

A vrže šípy plamenem,

z nich každý v krále šleh’;

stisk’ ňadra, táhle zaúpěl,

a lékař k loži sběh’.

Král probudil se vyděšen:

„Pryč, zabočte z těch cest!“

„Radš skryj se, bouře honí nás,

sto krokův Trocnov jest!“

Jak, Trocnov? Trocnov? Rychle dál,

zde straší mě ta sněť;

chci víno, víno, ruče jen,

než zmrznu, spěchej, leť!

A vy tam, sluzi, toporem

se v rychlý dejte rub,

v ráz vypleňte mi v kořenech

ten klatý Žižkův dub.“

I rubli jednou... Strom jen vzdech’ –

ó jaký hrozný den! –

Kdo topor vsekl, nejde dál,

jeť bleskem povalen!

A zaklel král: „I v bouři dál,“

děl, „dál...“ a nazpět pad’,

a v spánku znova zasyčel

snů vijící se had!