XLI. Všechno bude, jak si přeješ – rci mi jen,

Všechno bude, jak si přeješ – rci mi jen,

čeho žádáš si? Zda srdce mé neb duši –

plnou smutků jako podzimní ten den,

a jež ocúnem se krášlí, zimu tuší?

Aneb srdce moje, rudé jak květ ten –

žhavé je a v ňadrech pro Tě v touze buší,

bláhové, zas věří – snilo krásný sen –

dřív než večer přijde, soumrak zas je zkruší.

Rci mi, čeho žádáš si – mé lásky snad?

Mne si žádáš? Pohleď na mé bledé líce,

na zapadlé oči – co Ti mohu dát?

A Ty, rci mi, jediný můj – máš mne rád?

Mlčíš. „Ano“ dí mi Tvoje zřítelnice –

„ano, ano,“ říká vše mi – nač se ptát?