XLI.

Ach, je nás tu, je nás po světě

těch sirot až nadbytečně!

V klín matička věčnost odtud k sobě zve

co chvíli jedno Věčně.

Byť zasáhlo i v chod orloje,

z tmy pjalo se na nebesa

snah dočasných touhou nesmrtelnosti, –

v klín matce potom klesá.

Hrob zavoní douškou mateří – –

Máť povzdychem hojí skrytě,

čím macecha Bolest, otčim Život kdy

jí upral věrné dítě.

Sic div to: v muž Věčně vyrůstá

jen otčíma tvrdou pěstí, –

vrať matka však Věčnost jedno Věčně v svět,

my na obry vzrostem v štěstí!