XLII. Černá pole

Černá pole

smějí se v sluneční záři,

hroudy brázd oddechují

vůni chleba.

Nad nimi ve vzduchu

perlí se skřivánčí píseň

s výše do kalicha mé duše

a budí spící přírodu.

Hle, z rozryté půdy

pučí porůzné květné zjevy,

něžné a krásné. –

Hlavičky plny jsou vůně,

ospalýma očima hledí kolem

a zvedají ruce k nebi

prosíce

záře žití...

To jsou ty milé děti života,

děti slunce a země,

jež vzešly, aby umřely

a mrou, aby vzešly

k radosti života.