XLII. CESTOU.

Sen vedl krále večerem;

sklon nebe zkrvavěl,

skvost slunce v zlaté moře pad’,

kraj v truchlých dumách tkvěl.

Vše vůkol ztichlo, časem jen

pták mihnul se jak stín

a s polohlasným pípnutím

pad’ zvolna do křovin.

Tmy přibývalo stále víc,

a po nebi plul mrak,

jak příšerná loď pirátův,

jak báje lačný, drak.

Noc přišla; měsíc matnou zář

lil na úbočí skal

a jak by náhle polekán

tvář sinou ukrýval.

Vždyť nad tím srázem skalistým –

zle, komu tady mřít –

o sloupech dvou výš spojených

jest „trpné právo“ zřít.

A mimo práva jede král

a na sirou zří zem;

hle, všechen důl i svah i kraj

se hemží kovkopem.

Sta drobných světel tu i tam

se kmitá v nitru hor,

král diví se a táže se:

„Nač přišel sem váš sbor?

Zda zlata chcete dobývat

či mandragoru snad?

Zkad shlukli jste se pojednou

v ta místa odevšad?“

„Jsme z krajů všech a kopem hrob!...“

„Hrob? má snad dnešní den –

což přál bych – všechen český lid

zde býti popraven?

No, hrob již máte, dobře tak,

jen každý dobře rob;

rád kacíře vám rubat dám,

by pln byl ten váš hrob!“

A směje se... Však z kovkopů

v ráz vystupuje kmet,

zrak ohněm srší divokým

a hněvem kypí ret:

„Tys uhod’, králi, vtipný tys,

jeť pravdou žert tvých slov,

co na rychlo zde kopat mám,

je velikánský rov.

Zda také množství hrobařův

kdy najednou jsi zřel?

Věz, přehluboký ten náš důl

jde přímo do pekel!

V něm nebude však národ spát,

by nevstal již a tlel,

leč bude krutý ležet vrah

a lidu hubitel.

V tom srdci jeho zběsilém

se dračí netvor zlíh’;

zlý přírody to výstřelek

sta vášní divokých.

Hleď, valný dělníků mých dav,

dnes přišel z končin všech,

je čas, by onen zlotřilec

pod naším právem zdech’!

Všem, již zde kopou, medvěd ten

zlob vztekem rozryl hruď,

on sám si přišel pro svůj trest –

ty’s sám to; vítán buď!

Nuž, statná chaso, chutě sem!...“

Hle, divoký jich roj:

„Jsme Husité; chceš Husitům

se stavět na odboj?“

„Ven, uhnětení, z temných kob,

ven k pomstě boží, ven!...“

A nekonečným zástupem

je Zikmund obklopen.

Meč, burdýř, oštěp, palcát, cep,

vše králi na výděs,

on zmrskán chví se jako pes

jsa vázán na řetěz.

A ze všech slují, ze všech spár

lid horní spěchá sem,

kdo s králem, rychle život svůj

si chrání útěkem.

V před královna, s ní družek dav,

a za ní všecko v cval...

tu kmetem stržen s nosítek

král křik’ a vrávoral:

„Ó nech mě, vlastní mám již hrob,

ten kacířům zde sprav,

mně u svých nohou místa přál

sám svatý Ladislav.“

„Aj, přál, či nepřál; lepší přec

je hrob, jejž tady máš;

aj, bude jásot, bude křik,

až dole zavítáš!

Hleď v hloubku jeho závratnou

a v jas ten; těš se, těš!

Toť peklo; Satan chví se sám,

že říš mu ovládneš.

Rád před tebou by z pekla prch’

a teskliv kloní vaz;

tam vládni dál, leč na svět náš

se, hade, nevyplaz!

Důl skalinami zasypem’,

kde do pekla jsi stoup’,

a věčným pomníkem ti buď

ten šibeniční sloup!“

A mocným ruky rozmachem

chyt’ Zikmunda a zdvih’

a v propast důlu bezednou

jim mrštil v okamih.

I padá, padá v temno král,

a nelze dopadnout,

jen balvan slyší s balvanem

se do propasti sout.

A slyší z hrdel na tisíc

jen kletby děsný vzruch; –

a zrak-li v hloubku obrátil,

žas’, strnul, mřel a tuh’.

Hle, dole víří v plamenech,

msty moře, běd a muk,

v něm prostřed, hrozno! Causis jest,

syn hanby, Kainův vnuk.

Viz, žhavé ruce rozstírá

a volá: „Náš jsi, náš,

zde opět kostnický svůj sbor

jak někdy uhlídáš!

Jak on maloval peklo kdys,

tak upravil je ďas;

pojď, stolec tvůj již rozžhaven,

pojď, pospěš, doplň nás!“

Rost’, do náručí krále chyt’

a sevřel... Řev a sten

se z lektik ozval královských,

a průvod zastaven.

Král do polou se zved’ a děl:

„Zle, zle, mi hoří hruď,

sem lékaři, sem, knězi můj,

a po boku mi buď!“

„Jen klid, vznešený pane, klid,

vždyť pokorně ti vstříc

jde zarytý dřív nepřítel;

tvůj Tomáš z Chotěmic!

Zkrot’; z táborského hejtmana

stal oulisný se pes!...“

„Aj, zdráv buď, pane Tomši, zdráv,

tvým hostem být chci dnes!“

A byl a pil a zapomněl,

bylť štědře hoštěn sbor,

až vínem rozkvašený chtíč

děl králi: „Ty že’s chor?

Toť dvorská lest! Jsi čil a zdráv

a milým bůžkem žen;

ta bílá tam, což nevidíš?

Ta bílá, pohleď jen!“

A k hostiteli král dí spit:

„Hleď, milý Tomši můj,

tu paní s bílým závojem

mi nad vše opatruj.

Tu objít toužím; zříš ji, zříš?

jí plnou duši mám.

Ach, v Znojmě... v Znojmě!... V lože dnes

jít musím ještě sám.“

A zívá... V lože veden jest,

leč sotva v spánek kles’,

zpět v žluté bahno žití zas

jej kaiman snění nes’.