XLII. EVANGELISTÉ QUEMADERA.

Jest dokonáno. Lid se rozprch’ v bouři.

Tmou obrovitá hranice jen kouří,

dým halí vše, jen luny paprsk časem

se spoustou kouře prodere svým jasem,

jenž rudý zaplá v uhlí, dříví, v cárech,

ve zbytkách těl a kostí, které v žárech

se nerozpadly v žhavý popel ještě;

jak vítr zaduje, tu jisker deště

po náměstí se nesou z tryzny této.

Již pátou honosí se toto léto,

sta židů spáleno zde v oběť Kristu

a tisíc bludařů i antikristů,

prach jejich rozvál vítr, prostor přijal.

Jak černá obluda sní Eskurial.

Tablada tichá. Samy stráže kopí

svá sklonily, kraj v šerou noc se topí,

puch spálených těl horký vzduch kol plní

a cos jak nářek mrtvých v dál se vlní.

Noc kráčí dál. Vše spí, jen Inkvisice

bdí, soudí, trestá. V kouři do měsíce,

jenž s dýmem zápasí, jak černé stíny

ční čtyry sochy, obrovité klíny

jak vraženy do štítu nebes tmavých.

Jen časem zalesknou se v jiskrách žhavých

a s věží sotva dvanácté zvuk dozní,

v ráz oživnou, jsou nadlidští a hrozní,

ve hluchý prostor bezhvězdný a tmavý

se kovoví ti apoštolé baví.

Zda slyší král je v noci na svém loži?

Zda inkvisitor slyší ten hlas boží?

Zda slyší lid, jenž v divadlo sem spěje,

v své tuposti ty zlomky epopeje,

jež, Boha soud, se v hluchý prostor řine

do noci tmavé, pochmurné a stinné?

Dnes hrozný den byl. Bratři, viděli jste?

Já styděl se, být učněm tvým, ó Kriste!

Ty’s láska byl a mír a odpuštění...

Od rána městem bubnů třesk a hřmění

a jedna kletba... Za károu tu kára

a letí smolnice a oheň hárá,

a tělo kroutí se jak lupen suchý

ve žáru děsném. Což jsi, Bože, hluchý

v ty všecky muky? Ovšem věků poutí

zřel’s mnoho již, co můž’ tě ještě hnouti?

To všecko bylo již i v dávných časech

snad v jiných tvarech, ale v týchž muk hlasech

za Faraonů, feudalních pánů,

za caesarů, sultánů, džingischánů,

však v takém množství sotva... Kriste sladký!

Já kdysi obraz maloval tvé matky,

ty’s, poupě, na bílém jí prsu ležel,

sen blaha sladký mým tu nitrem běžel,

ten klid a smír, tu poesii štěstí

tvou naukou já do lidstva chtěl vnésti

a zatím – hranice a kouř a plamen!

A slzy, kletby, že by hnul se kámen,

jen kdyby plakat moh’... To štěstí ještě,

že plakat nemůže. Hleď, jisker deště

můj roztavily kov, jenž v slzách teče

do výhně, kde se leb i ňadro peče

pod žhavým popelem, jenž zdýchán víry

zažíhá azur. Mám v svém těle díry

a těmi trčí nyní holé hnáty

jak větve stromu, s něhož listy sváty,

kdys těla žen a mužů, jejichž ruce

se svíjely zde ve poslední muce.

Proč, nevím. Kacíři prý hrozní byli,

já viděl jen, jak trpí zde a kvílí,

po dětech shánějí se, od nichž rázem

špeh inkvisice vyrval je, ten plazem

se plíží všady a kde můž’, tam bodne.

Já kmety viděl, šediny jichž hodné

jen úcty byly, nechť i čpěli bludem,

nechť skláněli se v noci nad Talmudem,

nechť stopovali nebeských hvězd cestu...

Já ptal se, k tomu jak dozráli trestu

pod heslem Toho, který do tmy svítí

a volá: „Já jsem světlo, pravda, žití!“

a co je msta a záští a hněv – neví.

A já jsem děti zřel, já viděl děvy.

Šly na smrt jako vyplašené laně,

jak slepí kráčely v soud hrozný, maně

já vzpomněl jsem na kázání to s hory,

kde nechal Pán maličkých přijít sbory

až v lůno své, klad’ dlaň na jejich hlavy...

Ó tenkrát vzduch byl plný rajské slávy

a světlem k Bohu spělo se, ne dýmem.

Ó jak nám dobře, pokud v klidu dřímem,

než polnic jek a smolnic rudá záře

nás vzbudí znova! Ztrhané ty tváře

a mukou skroucené, zda zříš je, Kriste?

jak tady my zde, tví evangelisté?

Dým, žár a puch. Já bolestí se třesu...

Ó rcete, k čemu s sebou orla nesu?

Proč bronzová svá křídla neroztáhne

a se mnou nevzletí? Můj jazyk práhne,

jich žárem třeštím, všecko s nimi cítím,

v bol, zápas, noc já se všemi se řítím

a zpátky zní jen pustý posměch luzy.

Já apokalypsy kdys viděl hrůzy

na Pathmu skále – ale zde jsou větší.

Já se všemi zde chvím se v divé křeči,

se všemi trpím, křičím, úpím, šílím!

Ó cheruba jak vzlet bych křídlem bílým

ke trůnu Boha a na rajské dvéře

bych zabušil rád – bol mi sílu béře,

jsem člověk zas a trpím zas jen s nimi!

A musím zříti požáry a dýmy

zpět na ty chvíle, v rozkoši kdy čisté

jsem na tvých ňadrech sníval kdysi, Kriste!

Já z tebe lásku pil, ji pozděj hlásal,

ne proto, aby jisker sloup se střásal

teď v moje sny, pod křížem matku tvoji

jsem choval v klíně v nejhroznějším boji,

když volal’s Eloi, Lama, Sabachtani!

Já plakal pozděj v chladné tvoje rány

a žití zbytku pamětliv tvé lásky

já odpovídal všecky na otázky,

mé slovo znělo světem, vichr v lese:

„Ó synáčkové moji, milujte se!“

Já v horkém kotli oleje se svíjel

za tebe rád, však proto ne, bych vpíjel

zde, třeba kov, tvých učenníků slzy

a žhoucí krev. Kéž ohně jazyk drzý

by zžehnul mne, než v rouhání to stálé

čnít v posměch tobě, roven mořské skále,

o kterou vlny tříští se a třepí.

Svět jiný tušil jsem a velkolepý

z tvé nauky že jednou klíčit bude

ve lidstvo bědné, opuštěné, chudé

a zápasící v beznaději, v žalu

na tento krvavý svět kardinálů,

jichž prapor hlásá krev a hranic plamen,

Ach, dřevo kříže! V objetí tvých ramen

co vzklíčilo zde v lidských bojů šero?

My, Kriste, hlídáme teď – quemadero!

Tak hovořili tito čtyři spolu

pod nebem bez hvězd. Stráž, jež ve plápolu

těl škvařících se, doutnajících cárů

a v jisker dešti a v reflexu žárů

dne ruchem zpita zemdlená zde bděla,

z jich řečí temný smích jen uslyšela,

jenž ironicky, blasfemií v čtvero

se úhlů světa nes’ a znikal v prázdnu

jak žebráka ston, jak popěvek bláznů:

„My, Kriste, hlídáme zde – quemadero!“