XLII. Je těžko snášet bez bolesti

Je těžko snášet bez bolesti

Příbuzných, milých duší hněvy:

Však bolestnější mnohem jesti,

Hněv snášeti své milé děvy.

I já jsem poznal ono hoře –

A veškery té země vnady

Se zdály být mi vlny moře,

V jehož se klínu tají zrady.

A v hněvu dlouhém vlnobití

Bez průvodu a moci vesla

Zmítaná loďka mého žití

Bez mála v hlubou tůni klesla.

Tu z archy duše dívce v sledy,

Nemoha snést to kolotání,

Krkavce slal jsem na výzvědy –

Pochmúrné, temnocitné psaní.

To zda-li svého došlo cíle,

Jen Bůh a jeho moci vědí:

Já alespoň jsem od své milé

Nedostal žádné odpovědi.

Pak poslici milšího lístku

Šlu holubinku; a ta v zobci

Za krátkou dobu ratolístku

Přinesla kajícímu zlobci.

A dí: Kde krášlí ratolístku

Poupátko růžných ze lupínků,

Tvá dívka, věz, že na tom místku

Přitiskla smíření hubinku.

Tu nejprv poselkyni blahé

Dal svobodu jsem za tu zprávu;

A pak pospíchal k dívce drahé

A nové lásky do přístavu.