XLII. Je všechno k smíchu, mia carissima,

Je všechno k smíchu, mia carissima,

a přece z všeho zbyl mi jenom stesk,

a touha podivná mě časem jímá,

když slyším bouři, krvavý zřím blesk...

A mnoho vášně dosud v srdci dřímá.

Však kraj je únavný, a nikde sluncí zář –

Oh – spij mě zase rtoma vášnivýma –

a nech se dívat v bolestnou svou tvář...