XLII. Má pout.

Je cesta dlouhá, dlouhá k Tobě,

tak bez konce se prostírá;

dni, průvodčí mí, dál vždy kynou,

kde obzor v hloub se rozvírá.

Kraj života, jak je mi všední!

mně jiný touha zrcadlí,

jak fata morgana se snáší

a okřidluje krok můj mdlý.

Ten bájný kraj a pohádkový,

snů opředený půvaby,

mou zajal všechnu chorou duši,

křik vášní víc jí nesvábí.

Kde svaté Město neobsáhlé

se zdvihá v prostřed Věčnosti,

a ze safíru blankyt nad ním

se skvěje jeho jasností.

Zdi mramorové jeho hradby

žhnou jako alabastru běl,

jsou brány jeho démantové,

ty, Beránek jež otevřel.

Den v něm se nikdy nezastaví,

a květy neznají než jar,

a na všem nesmrtelnosti tkví

neznámý zemi, luzný čar.

Tam nesejde už úsměv s lící,

plá smutkem navždy netknutý;

kdo předěšeni smrtí vešli,

bol sen je zapomenutý.

Všech srdcí tluk je symfonií,

jež zní tam Věčnem líbezná,

a láska čistá je tu plesem,

jak nikdo dříve nepozná. – –

Je cesta dlouhá k Tobě, Pane!

má duše k Věčnu dlouze zrá;

kde krok můj mdlobou podlomí se,

Tvá milost ať jej podpírá!