XLII. Moje dumy, moje smutky

Moje dumy, moje smutky

vzrušily dnes malé sutky,

které vlídný hostitel

k chleba skývě, vína číši

postavil v mé jizby tiši,

abych se čím bavit měl.

Drobný, jemný písek bílý

zvolna splývá a se chýlí,

tiše stéká níž a níž,

zrnko padá, jak se mihne,

v letu jedno druhé stihne

a juž sutky obracíš.

Hodina! – Zda možná je to?

Uprchla mi v hříčce této,

obracím již sutky zas,

cítím pouze s palným bolem,

tichým křídlem tíhne kolem

neúprosný katan – Čas.

Hodiny vy přesýpací!

Jak váš písek tak se kácí

v propast písek našich dnů!

Při vší práci, při všem trudu,

při vší snaze, při všem bludu

život písek, hříčka snů.

Vy jste symbol žití věru! –

Ale nejste, jak vás beru,

jste jak život špatný vtip;

jste jen lhavý symbol žití,

neb to nelze obrátiti,

dojde-li, a začít líp!