XLII. Můj otec horník byl, když umíral,

Můj otec horník byl, když umíral,

jak horník zemřel. Odvážný byl, smělý,

a bázeň neznal, sebe zapíral,

a únavou se zraky nezavřely.

Byl hrdý, zlaté srdce zastíral

tou halenou, a jenom oči skvěly

se láskou, když je měkce upíral

na děti horníků, jež dováděly.

O skývu chleba rozdělil se s všemi,

lži neznal v žití, liché přetvářky,

vše lidu rozdal, poslední byl z všech.

Znal jeho bídu, jeho smutek němý,

a nedopustil jeho urážky,

a poslední mu patřil jeho vzdech.