XLII. Na konci žití.

Je stařeček již vetchý, stříbrovlasý;

ten mladý svět, jenž kolem něho víří,

se k němu, k svému učiteli hlásí

a dědoušku se blahem prsa šíří.

Však myslí sobě: „Jsem už jako pýří

a vy jak plné zrající jste klasy;

já stín, vy věku svého bohatýři,

v jichž myslích cosi velikého kvasí.“

Však když tak vzdorně pohodí si hlavou

a nepodajně mladou šíji vzpřímí

a zanotí tu národní si pravou:

Pak teprv cítí staroušek ten dobrý,

jak volně dýchá se to mezi svými,

již dějin mlékem dorůstají v obry.