XLII. Proč déle plakať, déle lkáti,

Proč déle plakať, déle lkáti,

Když zhynul na vždy žití ráj?!

Ten plamenný vzdech nemůž’ dáti

Víc nazpět sladkou srdci báj!

Byť ono bolem zprachnivělo,

Minulé štěstí nevzkvěte:

Dřív zumdlené a choré tělo

Se ztráví v divém zánětě.

Zanikni, slzo, v vlhkém oku,

Ty citův vroucích zrádkyně!

Ty sprahnouť musí v bolném boku,

Až všecek žár z nich vyhyne.

Pak v temné, hlubé víry Léthe

Pohltí sladkou minulosť;

Pak v srdci více nevykvěte

Ni upomínky šálivosť.

A tak se budu žitím bráti

Ve srdci mrtev, necitný,

Jejž nic nedojme, nezachvátí,

Byť obraz sebe zásvitný.

A takým štítem v ozbrojení

Snad paměti se pozbavím;

A v dumném všeho zapomnění

I trýzeň z srdce vypravím!