XLII. Ten dům starý, v kterém první noc jsem spala –

Ten dům starý, v kterém první noc jsem spala –

v komnatu mou snivá luna hleděla –

za tím vrchem vyšla, stříbro rozestlala

na jezero snící, na věž kostela.

Dvůr snil, spalo vše. „Spíš?“ duše má se ptala,

lunu vidíš, která zlato nasela

v tichá okna? Cítíš touhu mou, jež vstala

v slavičí té písni, jíž noc zapěla?

Ozářená jsou má okna, svíce jasně hoří –

Do chodby jsem tiše vyšla, na nádvoří –

tajůplné ticho na všem leželo.

Bělaly se sloupy, loggia se skvěla,

vody šplouchaly – a já se steskem chvěla –

srdce v ňadrech mých mne, těžké, bolelo!