XLII. Tichý piják.

Síň se prázdní. Pomalu samoten nad číší kývá.

Právě teď chvíle ta jest, z dna její vidin kdy tlum

elfů vznáší průsvitná křídla a ve snů rej splývá,

samotář blažený jest, pohár když tiskne teď k rtům.

Skoro bys záviděl lysé té lebce, svítící do krčmy tmou,

Bože, co raší tam pod ní, to růže, růže jen vzpomínek jsou!