XLII. VŠAK PŘIJDE-LI MÁ HODINA UŽ ZÁHY...

A zemřít-li – pak duše má by chtěla

až v chvíli, kdy se octnem na své pouti

u vrchu Nebo, s jehož možno čela

zem v šíř i dál svým zrakem obsáhnouti.

A s něho pohled moci odeslati

do kraje otců, země zaslíbené,

a vidět, jak ji světlo slunce zlatí

a nebe jasné jak se nad ní klene.

Pak hlavu zradostnělou v dlaně složit,

k Egyptu pozřít, jak jej mlhy halí,

v minutce rozkoš rozkoší všech prožít

a zavřít zrak k věčnému spánku zralý.