XLIII. Duch dějin ved’ mne k pidimužům;

Duch dějin ved’ mne k pidimužům;

z těch každý v erbu korunu

a zlatý šat a všecko zlaté,

a sedal jenom na trůnu.

A každý jako střízlík velký,

leč v chůzi lvem a v hovoru,

ten jeden z nich byl jako hlava,

ti druzí jen jak od dvorů.

Ten mluvil: „Rod náš z krve ryzé,

ten s velkými se nemíchal,

máť každý z nás jen pidipředky

a králík náš jen pidikrál:

Tu stojí naši pidiotci,

tu pidirek náš vítězný,

my ostatní jsme pidiprinci

a dámy pidiprincezny.“

A prál duch dějin: „Pro zasmání

též takové mám hrdiny;

ti mní, že kol nich svět se točí

a oni že tvoří dějiny.“