XLIII. Hlas svědomí.

Mladý může, starý musí

S toho světa odejít:

Ať má domy, ať má hrady,

Ať má peněz myriady,

Nemůže to jinak být; –

Přijde doba, přijde chvíle,

A on musí odtud jít.

Nic nebéře člověk s sebou,

Když odchází v jiný svět:

Bohatství se tratí oku,

Jako loďka v proudném toku,

Krása vadne jako květ,

Sláva hyne, síla mizí,

Jako ptactva rychlý let.

Jedno předce s sebou béře –

Hlas to svého svědomí:

Spíše ujde krok náš hromu,

Nežli člověk hlasu tomu;

Spíše světy rozlomí,

Nežli aby někdy ušel

Hlasu svého svědomí.

Ten s ním žije, ten s ním chodí

Země této oasí,

A přešťastný ten, kdo tiše

Z této lidských bytů říše

Tam nad hvězdy odchází –

Koho na té dalné cestě

Hlas ten chvalně provází.