XLIII. Já přemnohé již oželel

Já přemnohé již oželel

a v hrob se díval s malým vzlykem,

a přec mne bolí, světa krás

že bídným jsem jen nájemníkem.

Že slunce lesk i všecko to,

nač jeho oko s láskou hledí,

zem, hvězdy s celou oblohou

mi zavře smrt svou výpovědí.

Že v to, co tak jsem miloval,

jak bylo by mou věčnou vlastí –

že v nádhernou tu přírodu

trup bez citu se musím klásti.

Jeť přec to trudný žití dar,

kdy vnucen nám tak s nelítostí,

že v slunci tom, jež sluncem nám,

též musí zbělat naše kosti.