XLIII. Jak přec plno jedno moje srdce bylo,

Jak přec plno jedno moje srdce bylo,

Plno lásky žárné, plno citův vzňatých!

Srdce moje nikdy dříve netruchlilo,

Přeblaženo v víru slastí nepojatých.

A ta láska moje jako lampa věčná

Hořela v něm jasně, co v svém chrámu svatém;

Z chrámu toho zněla mnohá píseň vděčná,

Když se city vzňaly v víru slastným chvatem.

A v tom srdci žárném, divém, nevázaném

Lásky shasla lampa, citův shasla svíce;

Neznějí víc zpěvy v chvění rozháraném

Z srdce, lásky – citův mrtvé popelnice!...