XLIII. PANU OTAKARU TAUBEROVI, bohoslovci v Olomouci na Moravě.

„Ty krásné doby nevrátí se víc – –

dnes vlny cizoty vždy blíž k nám bijí – –

tož aspoň sobě spějme v náruč vstříc,

ó, bratří rodní, zničme záští zmiji...!“

Už čtvrtý rok je, co jsi smutně pěl

tak něžně, mužně, celou mladou duší;

jak dojemně mi zpěv Tvůj ve sluch zněl.

V těch verších můj duch „dobra pěvce“ tuší.

Když spolupěvců sbor Tě v náruč zve,

snad hlasu tomu hruď Tvá neodolá;

Ty součinnosti neodepřeš Své,

Kde vlast a Církev k dílu Tebe volá!

Bůh vážnou hřivnu Tobě, Bratře, dal,

jí musíš pilně, požehnaně těžit,

bys úlohu Svou věrně vykonal,

Svůj národ musíš i Svým zpěvem svěžit.

Vždy písní sličnou ducha Svého vzpruž,

když duch Tvůj prací znaven chce být chabým,

tak den co den se mužně cvič a tuž

a síly dodáš svěřencům Svým slabým.

Pak nedotkne se lidu cizota,

ba slovem, zpěvem, výmluvným Tvým vzorem

se zardí odrodilců nicota

a nenakazí národ zhoubným morem.

Aj, po boku Svým druhům kráčej v před,

a k nebi pošli hlahol zpěvných zvuků,

tam světla hledej ducha Tvého hled,

a zapuď Svou i čtenářů Svých muku.

„Vlast drahá, spasná Církev Páně“ buď

Tvým jediným a milovaným heslem;

ni v strasti zlé se nikdy nezarmuť,

vždyť v bouři kříž jest silným Tobě veslem.