XLIII. Před noční bouří v lese.

Hluboce v údolí nízko se spustily bouřlivé mraky,

krajinu ztopila noc, v mlze jak spějem dál v ní,

vrcholy stromů tmou klikaté blesky nám šlehnou vždy v zraky,

ve hvozdy mlčící hrom zaleh’ a dutě v nich zní.

Dusné parno! Modřínu haluz neskřípne ani,

list se nehne, na hrázi mlčí třtin šumné lkání.

Mlčky jak v pohádce zakletí dále jdeme a jdem,

neznámý jakoby osud nad hlavou visel nám všem.

Jako spásu čekáme, vichr by v ticho se vrhnul,

k plesné hymně odboje strnulou přírodu strhnul.

Ale marně, bručíc bouř tíhne v útesy skal,

v hlucho, v ticho vhrouženi jdeme jak žitím dál.