XLIII. Ó snít mě nech!

Má duše cítí blízkost Tvoji sladkou,

tu svatyni jsi vůní Svojí provál,

mše mystický květ na chvíli když krátkou

se v rukou kněze vzhůru pozdvihoval;

Tys byl zde v tlumu archandělů všech,

tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.

Jak echo vzdálené, ach, ještě zní tu

jich křídel zlatých harmonické zvuky,

harf čarovných jak by se kdesi v skrytu

teď dotkly neviditelné čís bílé ruky.

Tys byl zde v tlumu archandělů všech,

tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.

Jsou stěny ještě září vyzlaceny,

jež z Tebe line v nekonečném jase,

jak šat Tvůj, hvězdami jenž zarosený,

tu všude kolem ještě zachvívá se.

Tys byl zde v tlumu archandělů všech,

tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.

Jest dosud svatyně vše vůní prosycena

tou vůní milosti, jež řine v taji

do srdcí, kteráž cestou přepadena,

zde po ní horečně a vroucně lkají.

Tys byl zde v tlumu archandělů všech,

tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.

Ó snít mě nech o synu navráceném,

jejž slast i bolest drtí převeliká,

před domem Otce klečím s pláče stenem,

ta milost brány jeho odemyká.

Tys byl tu v tlumu archandělů všech,

z Svých šlépějí tu milost vzejít nech!