XLIII. Ty dítko tváří červánkových,

Ty dítko tváří červánkových,

s tím v oku nebes blankytem,

čtu z tebe píseň zvuků nových

s nesmírně blahým pocitem.

Ach, snad mi z oka tvého zrůstá,

co nové pravdy stanoví,

a co nevědí naše ústa,

tvůj ret snad nám to dopoví.

Z tvých oči úsvitu mně svítá

jak příštích věků svědomí,

to teprv naše skutky sčítá

a každou pečeť odlomí.

Ba z tvého oka cos mi září,

jak všeobsáhlý božstva hled,

já pokleknul bych před tvou tváří

a modlitbám se učil hned.