XLIII. Už pak dej si děvo říci,

Už pak dej si děvo říci,

Má že láska nezná lest;

A duch tvůj pochybující

Tvůrce mých že bolů jest.

Nejprve jsi sedmikrásky

Tázala se v zahradě,

Zdali slova mojí lásky

Neznají nic o zradě.

A když toho kvítka trusy

Ku nohoum jsi vrhala,

Zdálo se mi, že jsi kusy

Mého srdce trhala.

Že pak tím neztichl tvého

Nepokojný ducha hlas,

K odvrácení bludu zlého

Vzala’s karty na dotaz.

Běda, v tyto lístky liché

Pak-li víru děvo máš!

Tvé dušinky čisté, tiché

Svatý mír ať neprohráš!

Či mnou tobě psané listy,

Věrné citův obrazy,

Můj že stálý oheň čistý,

Nejsou víc ti důkazy? –

Též cikánce, oné černé,

Dalas čísti z ruky své,

Zda-li moje srdce věrné,

A tvé lásky pečlivé.

Dívko, tobě-li mé ruky

Nejvřelejší tisknutí

Nevyznává sladké tluky

Přemilostných pohnutí? –

Buď to děláš z liché bázně,

Buď z dětinské pověry –

Mně to stejné plodí strázně:

I bojím se nevěry.

Pročež na osud otázky

Víc, milenko, nedělej,

A ve věcech naší lásky

Ke mně choď a mne se ptej.