XLIII. V RAKVI.

Na starém hradě vlašimském

je slavný kvas a hod,

číš o číš zvoní, v dvoranách

vře hlučný chorovod.

Jen Zikmund ztich; dlí v myšlenkách,

jak krášlil by svůj hrob,

jenž ve Varadě zbudován

je posud bez ozdob.

A přemýšlí a vymýšlí –

chor usnul mimoděk,

a duše poplašený oř

dál v třemenech ho vlek’...

Zří mrtvolou se v rakvi král,

je lidu vystaven,

co jeho bylo, kancléř Šlik

vzal jako říšský plen.

Před císařovou mrtvolou

vše zničeno je v ráz,

i pečeť zlámána i meč –

a trůn je prázden zas.

Mnich klečí králi u nohou –

jak ohyzdná to tvář –

toť Štěpán z Pálče. „Co chce mít,“

dí ze sna král, „ten lhář?

Co chce ta lebka hranatá,

ten rudý očí žár

a jeho ruce? ...strašno zřít!

Co chce ten ďáblí spár?“

V tom k Zikmundovi mluví mnich:

„Nu, dospěl tedy čas...

jak ondy v Kostnici, však víš?

jsme dneškem svoji zas!

Máš, pane, pěkný v rakvi šat,

jen řásný schází plášť,

ej, kdo tě znali, vzácný dar

ti v rakev dali zvlášť.

Ty lehké botky sultán dal,

ten řetěz – Uhrů říš,

ten provaz k albě z Prahy máš

a z Říma zlatý kříž.

Leč svíce tvojí rakve kol

jsou samý rudý hřích,

ten jejich plamen z výhně kdys

se prostřed pekla zlíh’.

Jak shoří, pospíšíme k nám,

jeť chladno v síních těch,

ač nadšena je všecka říš,

že konečně jsi zdech’!“

A Páleč do smíchu se dal,

že zachvíval se chrám,

však ne, to není on; ten mnich

toť ďábel z pekla sám!

Král volat chce, vše marno však,

něm jazyk jest a tuh’,

skráň těžká; okem skleněným

jen plachý zírá duch.

Zvon hrana zvoní; v smutku síň,

lid spěchá odevšad;

mnich na Zikmunda zakýval

a zmizel: v dlažbu pad’.

„Hle, mrtvý hříšník, živ-li zas?“

lid v jeden volá sbor,

„že nelze víček přiklopit

na vyvalený zor?“

Vše marno! Křižuje se lid:

„To věru boží trest:

Hle, Zikmund král jest upírem,

hle, běsem v rakvi jest.

Viz, pane Albrechte, ó viz,

jak ohaven tvůj tchán!“

„Sem, víko naň, ať střebikrev

je raděj pochován!“

I dáno víko na rakev

a mnohý vbit v ně hřeb;

král vidí, cítí: tuhý hrot

mu čelem vniká v leb. – –

V svém loži děsně zaúpěl

a mrazivě se třás’,

však neprocit’; sna temný kmit

zmát duši jeho zas.

Tlum ozbrojenců rakev zved’,

a v rychlém chvatu ztad

již v černém voze Zikmund král

je vezen na Varad.

A vezou jej a nesou jej

a mají velký spěch;

„Ej, nemáme ho potopit

snad v křížských močálech?

Těch ondy úzkostně se bál,

tož za trest v nich se top’...

Nač s mrtvolou se vléci dál?

hej, kněže, pojď a krop!

Pak v bahno s ním, tam dohnívej

ten pyšný ukrutník!“

„Líp v temnou hrobku pod kámen,“

děl k lidu kancléř Šlik.

„Vždyť beztoho si ondy přál’

mít vyklenutý stan,

kde svatý Uhrů Ladislav

spí klidně pochován.

Bylť ondy světci u nohou

kus svaté půdy vzal

a císařský si náhrobek

blíž jeho zbudoval.

Tam zavřeme ho naposled!“

„Nuž, tam buď tedy skryt!...“

král ve snu slyší lidu řeč

a nemůž promluvit.

A nemůž zvadlou rukou hnout

a nemůž zvednout leb;

vše slyší kol, vše vidí kol

a přec je něm a slep. –

Když položen byl v zděný rov,

a hrobní kámen kles’,

dal v jásání se vešken lid:

„Jsme usmířeni dnes!“

Teď teprv v hrobce prohlíd’ král, –

rtům navrátil se hlas, –

a teskně volal: „Kde to jsem?

Chci ven, chci v život zas!“

I tluče pěstí na rakev:

„Hoj, zlotřilý ten lid

jak shnilou mrchu ohyzdnou

mě v dusnou bednu kyd’.

Chci z kobky ven a z rakve ven!

Bůh sám tě, luzo, skol!“

Však ticho, slova neslyšet,

vše mrtvo kolem kol.

Strach králi vlasy zježil; děs

a hrůza, vzdor a hněv

v něm slity, bily s povztekem,

leč marně – na rakev.

Již nelze, nijak nelze ven!

Král buší v rakev zas,

leč jemu u hlav volá kdos:

„Pryč, běse, neruš nás!

Zde místo klidu! V rakvi všem

jest hojný míru zdroj;

proč v sídlo mrtvých přinášíš

svůj běsný nepokoj?

Kdo jsi, že vejíti jsi směl

v ten mrtvých tichý stan?“ –

„Jsem uherský a český král

a římské říše pán!“

„Aj, Zikmund ty’s! Kdo sem tě klad’,

bys zneuctil mi hrob?

Pryč, ukrutníku, prchni již,

míst těch si neosob!

Pryč! hrobky té mi nehanob,

v ní spočinout chci sám;

tvé tělo ďábel z hříchu hnět’,

pryč, já tě odmítám!

Pryč!...“ V rakvi Zikmund zaúpěl,

leč náhle z místa hnut

i s rakví stkvostně zdobenou

byl světem odkopnut.

A puká rakev pojednou;

mdlé Zikmund oko vznes’

a jak by bleskem zasažen

skryl tvář a na zem kles’.

Hle, vážný před ním stojí zjev,

a jasný světla proud

šel z očí mu, a z bledých úst

zněl temně vážný soud:

„Bůh lehkým našel tě, ty’s klet!

Bez hrobu dále buď,

byl za živa jsi upírem,

jím také v smrti buď!

Hyň v světa věčných zábludech

a mořem věků plyň,

buď bleskem tepán, hromem rván

a přece nezahyň.

Jdi, prchni!“ – „Nech mě sobě blíž,

vždyť též jak já jsi král!“ –

„Bůh přikázal to, s ním se sprav,

těch klidu míst se vzdal!

Spěš!“ Světec rukou vzhůru kýv’,

a zdiven Zikmund zřel,

jak dveře kobky dokořán

tím kyvem otevřel.

Jak oči zlatý paprslek

se v žhavé dutky splet’,

jak hněvu svého pošlehem

jej nazpět z kobky met’.

A Zikmund zděšen zavzdychal:

„Proč prchnouti mi ztad?“

A na zem hrobky před vchodem

svou těžkou hlavu klad’.

Vryl ostré nehty do prsou

a zahalil se v plášť,

leč zmijí rozpletla se v něm

ta v klubko svitá zášť.

Shluk neúmorných myšlenek

jej v holou lebku bil

a světce v peklo proklínal

a jako fena vyl.

A klnul – vyl a – procit’ zas...

I setřen čela znoj:

„Pryč odtud,“ děl, „jak zaplašit

lze snů těch ďáblí roj?

Lék, lék!“... Ač vypil najednou,

přec klidně nepospal;

den bílý svítil do oken –

král na cestu se dal.

Sed’ v nosítka, leč lstivý sen

též kradmo k němu sed’

a nových útrap bludiskem

zas černou duši ved’.

Hned navázal, kde na mžik jen

nit z pásma strachu strh’,

a do varadské kobky zpět

hrůz vězně – krále – vrh’.