XLIII. Z dalekých nadzemských lesů

Z dalekých nadzemských lesů

zázračné květy Ti nesu,

veliké nad slunce stkvoucí,

modré jak nebe,

důkaz mé lásky nehynoucí.

Pojď se mnou pryč,

zde jsou jen zavřené hroby,

od Tvého mám klíč

z dávné, nešťastné doby;

otevru záhy,

na hvězdné dáme se dráhy,

s hvězdnatých výšin dolů

budeme hledět spolu

na smutné kraje,

kde bída a bolest zraje

a smrt skočnou hraje;

duše má znavena je.