XLIV. BLANÍK

Ta blanická hora

hledí do kraje,

v ní sbor starých reků

sedí čekaje.

Nakloněny nad stůl

hlavy v přilbici,

v štítech mají za znak

lva či orlici.

Dědic české země,

Václav, v čele jich,

mladá silná postať,

plecí mohutných.

Safíry dva z očí

planou v zášeří,

z pod přilby se vine

zlato kadeří.

Věky už tak sedí,

čekat zdá se snad,

bdělým uchem v dálku

zdá se naslouchat.

Po zemi jdou časy

jako mraků stín –

jasná záře slunce –

tresty vlastních vin.

Píseň oráčova –

mečů, štítů třesk –

zpěv a výskot ženců –

bídy pláč a stesk.

Vévoda se nehne,

reci dále sní,

časem jen meč o štít

slabě zazvoní.

Jednou hřmělo v dálce,

potom šuměl pláč:

– Vévodo náš mocný,

smilovat se rač! –

Hora rozstoupla se,

zděšen, rozedrán

Otakar král vstoupil,

plný krve, ran:

– Pospěš, jasné kníže,

vyveď reky v ráz,

umírá tvůj národ,

vyjdi, už je čas!

Kníže Václav zvedl

oči azurné:

Usedni k nám, králi!

Umřít? – Ještě ne! –

A zas ticho v hoře,

reci sní své sny.

Po zemi jdou věky

krátké jako dny.

Rozstoupla se hora,

vešel Václav král:

– Zmatek, jasné kníže,

čas už, abys vstal! –

Kníže Václav zvedl

zraky azurné:

– Pomohou si sami.

Čas náš – ještě ne! –

Venku duní vozy,

cep hřmí s palcátem,

... boží bojovníci...

dolehá to sem.

Ten a onen z reků

zdvihá hlavu svou,

na knížete zírá

s tichou otázkou.

– Při práci jsou naši,

práce přehojně –

náš čas však tu není,

sněte pokojně! –

Rozstoupla se hora,

slepce zřít tu stát:

– Kníže, na Moravu,

práci dodělat! –

– Posaď se k nám, otče,

posaď, odpočiň!

Pracoval jsi dosti,

ať se tuží syn! –

Dále duní vozy,

cep hřmí s palcátem

... boží bojovníci...

zpěvem chví se zem.

Rozstoupla se hora,

kněz tu plný ran:

– Pospěš, jasné kníže,

kvapím od Lipan! –

Kníže Václav zvedá

oči azurné:

Přisedni k nám, kněže!

Čas náš – ještě ne! –

A zas ticho v hoře,

reci sní své sny,

po zemi jdou věky,

krátké jako dny,

s písní oráčovou,

za ní mečů třesk,

a zas výskot ženců

a zas bídy stesk.

Poděbrad sem vstoupil,

oči vznícené –

kníže však mu kyne:

– Sedni, ještě ne! –

Poprašek se sněžný

bělá po kraji,

a od Bílé Hory

děla hřímají.

Reci povstávají,

k vůdci svému zří:

– Jasné kníže, pojďme! –

hlasně hovoří!

Steskem zatměly se

oči azurné:

– Hospodine, bože!

Druzi, ještě ne! –

Rozstoupla se hora,

vešly postavy,

národa květ vešel,

všichni bez hlavy.

Beze slova stojí,

zdá se, čekají...

Řinčí meče, štíty,

reci vstávají.

Slzy zarosily

oči azurné:

– Čekejte dál, druzi...

Čas náš – ještě ne!

A vy, němé stíny,

usedněte tu,

však vás Osud znovu

zvolá k životu! –

Po nebi jdou mraky,

krví páchne vzduch,

a na smutné zemi

vládne čilý ruch.

Hrob se kope velký

širém po kraji,

cizí hrdla při tom

píseň zpívají...

Dny a roky letí

v propast Věčnosti,

nesou hoře bídy,

vzdechy hořkosti.

Věky plynou světem

jako těžký sen,

dlouhé jako moře,

krátké jako den.

Hoj, my třikrát šťastní,

dožili se let:

českým jménem duní

v šíř, dál, celý svět.

A teď v hloubi hory

kníže Václav vstal:

– Vzhůru, druzi drazí,

nelze čekat dál!

Vyjděm v českou zemi

– ne k pomoci snad,

nechte štít zde, meče –

jen se podívat!

Pomohli si sami,

chceme při tom být,

jak jsme žili s nimi,

chceme dále žít!

Opustíme horu,

náš už přišel den,

naše krev v nich volá,

nuže, vyjděm ven! – – –

Dědici náš jasný,

kníže laskavé,

i ty, Otakare,

i ty, Václave,

Otče Zižko drahý,

kněže lipanský,

Poděbrade, stíny,

jež vztek tyranský

pozbavil hlav bědných,

nasaďte je zas!

A vy, bezejmenní,

které hrozný čas

v šachty věků házel –

všichni, všichni sem!

Buďte navždy s námi,

žijem, nezhynem!