XLIV. Dnes divný smutek komtesa má v líci –

Dnes divný smutek komtesa má v líci –

milenec její nežije prý víc. –

Ve snu jej spatřila – tvář chorou – živořící

v plápolu bledých – přelomených svic. –

A oblékla se v šat mdle zelenavý,

v němž poprvé s ním tehdy zhřešila.

A rozpustila vlas svůj zlatoplavý

a smutně hlavu k prsům svěsila.

Teď krokem theatrálním vchází v ložnici –

a tuší za sebou zlý jeho stín,

jak tehdy – za noci – při bledém měsíci –

když vilná touha klesla v její klín.