XLIV.* Oj! kéž ještě jednou jen s planoucí tváří

Oj! kéž ještě jednou jen s planoucí tváří

Bych s vámi moh’ při zpěvu víno to píť,

Když rozkoš a horoucí slasť z očí září,

Když lásky a radosti prýští se cit!

Pak, druhové milí, si vzpomenem’ spíše

Na štěstí a blaho všech minulých dob;

A v jásotu hlučném zas zakrouží číše,

A strasť a bol zapadne v truchlivý hrob.

Nuž vítejte se zpěvem znění pohárů

A žízeň uduste a utrapy jed!

Ach! možná, že dlouho ta horoucnosť žáru

Vám nebude trvať a veselý vzhled!

Snad brzo že v vírném se purpuru vína

Ten oheň juž umrazí hořkostí dnů;

Snad brzo že vysychne zčeřená pína,

A palčivá slza že padne i k dnu.

Pak ve truchlé dumy se promění zpěvy,

A ve hrana hlas číší vyprázdněných;

Pak sladkých snův zapadnou rozmilé zjevy,

A poline tok slzí rozprouděných.

Neb kdo slzu roní, když víno v poháru,

Ten najednou veselosť všecku zradí:

Ten rozžehne žal a vše trpkosti zmaru,

Vše tomu zanikne, co život vnadí!