XLIV. Já o růži prosil,

Já o růži prosil,

Ona trn mi dala:

Já řku: Děvo směj se –

Ona zaplakala.

Anjele můj drahý,

Dívko srdce mého,

Což ty pro mne nemáš

Kvítka milostného?

Či tvé růže trním

Ubodané klesly,

A květ smíchu s oka

Slzinky unesly? –

„Co mi osud nechal,

Já ti všecko dala!“

Ona dí, a ještě

Více zaplakala. –