XLIV. Já přišel po stech letech k hrobu,

Já přišel po stech letech k hrobu,

jenž býval někdy hrobem mým,

a hrobník zpívaje mou píseň,

mé kosti házel k ostatním.

„Hrobníku, najdi mi to srdce,

z něhož jsi tuto píseň vzal!“

A hrobník divil se a hledal,

krom kostí však nic neshledal.

Pak z hrobu vztýčil se a mluvil:

„To u nás, pane, neplatí;

mějte si srdcí třeba deset,

hrob hejřil je, vše utratí!“

A dokopal, a já si vzdychnul:

„Tam, srdce mé, jsi dospělo!“

A hrobník jako na útěchu:

„To se vším tak, co vyznělo!“