XLIV. JIŘÍ.

Bez rakve, míru Zikmund král

na kámen hrobky sed’

a halen v zlatotkaný plášť

svár s věčným soudcem ved’.

Chce prchnout Zikmund, nelze však;

zlých duchů černý tlum

kol chrámu krouží rozkacen

a hlídá svatý dům.

Vztek s žalem hlodají mu hruď,

i klne sobě sám,

že Strachem do základův až

chví mohutný se chrám.

A choulí se a bije v hruď

a rve si šedý vlas.

Tu těžkou chůzí duní chrám –

slyš! Kdože vchází as?

Kdo jest? ó hrůza, viz, ó viz!

král ruce k prosbě vznes’ –

to velmož jedním okem slep,

leč druhým blýská v děs!

A z plátví blesky srší kol,

že celý boží stan

se leskne, jak by plamenem

byl sterým rozjásán.

„Toť Žižka!“ zajíká se král,

„ó hrozná, hrozná věc,

leč ne, to jiný – mstitel; viz,

to smělý Vítovec!

Dřív mému rodu úslužen,

teď odbojným je lvem,

toť on, jenž moje Uhry zbil

nad Báčským Zomborem.

S ním přišel táboritský lid;

ó, znám ho dobře, znám,

a na porážku vítkovskou

si v zlosti vzpomínám.

Co ti zde chámi chtí? Aj, slyš!...

A smědý vůdce děl:

„Zde Zikmund leží ničemník,

jej rád bych uviděl.

Co z vášní zhnětený ten rab

k svým věrným v peklo slét’,

jest orloj času pošinut

o dvakrát deset let!“ –

Tu před Vítovce zbrojnoš stoup’:

„Slyš, statný vůdce náš,

já z hrobu vynesu jej sem,

když svolení mi dáš.

Tam stupně, u výš sochu viz,

to hrobka jeho jest,

té stvůry smí-li pomník as

má povaliti pěst?“

A bez svolení kráčí blíž:

„Oj, vůdce, pohleď přec,

to není socha, schoulený

to bílý kuklenec.

Snad upír!... Ha, to Zikmund král,

ty vpadlé spánky znám,

vždyť kejkle jsem mu robil dřív

i jeho kuběnám.

Já jeho bičem týrán byl,

nechť vše jsem konal v let,

můj šat byl pestrý vpřed i vzad,

pln rolniček a tret.

Něm tenkrát jsem ho poslouchal,

leč vysníval jsem čas,

kdy v prsa bych mu vrazil nůž

a lidu prospěl zas.

Však než jsem s břitkým ocelem

svůj hněv mu v prsa vryl,

již satan nedočkavý sám

jej náhle zaškrtil.

Zde sedí teď, jest upírem

ten české síly vrah,

snad nechce ani Hospodin,

by rozpadl se v prach.

Ó, slyšte, posud klne ret;

slyš, vůdce, pusť mě s ním,

já upírem tím jak on mnou

lid trochu pobavím.

Dnes v Praze nádherný je hod;

tam dám se na pospěch,

by kejkle svoje ukázal

král histrionů všech.“

A svoleno. – „Hej, můro, spěš,

tuž zpráchnivělou kost,

vždyť bude tobě dokázat

svých kejklů hotovost.

Dnes jásá v Čechách luh i les

i sad i chýš i hrad;

vždyť v Týně králem nastolen

jest Jiří z Poděbrad.

Tvůj chytrý zeť je mrtev, věz,

i hlaďounký tvůj vnuk,

dva pro ně šípy vsadil Bůh

na smrtonošův luk.

Ten jeden u Nesměl se vbod’,

jím pyšný Albrecht zbled’,

a druhý v něj, jenž pohrobkem

na český stolec sed’.

Věz, můro, vyhynul tvůj rod,

ty’s marně v světě žil,

co hrůzou proň jsi vystavěl,

čas bleskem rozbořil.

Co’s konal, zničil Bůh i lid,

je volna česká říš,

a Husita v ní králem jest,

spěš, spěš, však uvidíš!“

I zatřás’ sebou chuchlenec

a zděšením se zved’,

chrám chvěl se jeho zakletím,

leč klnul naposled.

V ráz skokem zdatně zpruženým

muž na něho se vrh’.

„Chceš prchnout? Ne!“ A rozhorlen

jej paží na zem strh’.

„Pojď, na náměstí pražském dnes

je všechen národ slit;

zda tuší, že mu v žert a smích

ty přijdeš zakejklit? –

Že ne, že nepůjdeš? Nuž, věz,

mé srdce hoří mstou;

co býval jsem, jsa sluhou tvým,

jsem posud Husitou!

Buď také ty, čím dřív jsi byl

a zvykni novým hrám;

byl’s všechen věk svůj kejklířem,

a proto kejkli nám!

Jak radovat se bude lid,

jen pojď, však jsme tam hned!“

A krále silou nezdolnou

za dlouhé vousy zved’.

A z chrámu vyvléká ho ven,

s ním všechna spěchá druž,

a ve příšerných mračen loď

je vznesla bouře juž.

Mil na sta létli v okamih,

až bleskokřídlým snem

král Zikmund v šatě císařském

stál v Praze před Týnem.

Leč stokrát větší kouzlil sen

to české město měst:

v šíř širou sáhá, v dálnou dál –

a přec to Praha jest. –

Zří vůkol Zikmund v neznámých

i známých lidí tvář,

leč nač ta jejich zvědavost,

nač jejich očí zář?

Zhlíd’ otce Karla Zikmund král,

s ním slavných kmetů řad,

proč ti as opustili hrob?

Či neumřeli snad?

I bratři Václav, Jošt i Jan

dnes zavítali sem,

i všickni ti, kdo padli v hrob

kdys jeho úkladem.

Je s Albrechtem zde Ladislav,

dvou tváří jeden rys;

hle, jeho vnuka útlou hruď,

kam dědův hřích se vhryz’.

Tu zlatovlasých dětí shluk,

tam starci jako sníh,

i svůdný zjev zhlíd’ Barbořin

u chrámu na stupních. –

Kol stoji kněží, páni, lid

i vojsko, samý rek,

jim v čele Žižka s Prokopem

a s Loudou Prokůpek.

I Hromádka tu s Roháčem,

i z Husi Mikuláš;

„hle, Zikmunde, ký čestný dav,

jak vzácné hosti máš!...“

A letmo s králem v jeden ráz

muž vprostřed lidstva sběh’:

„Viz, lide, práv tvých loupežník

a mistr klamů všech!

Tvůj kejklíř: Zikmund! Lotře, slyš,

plášť králů s beder střes

a šaty cetkou zdobené

na býčí šíji věs!

Vždyť ve Vlaších jsi chodil rád –

lid Sienský zná víc –

kdys v šatech služek přestrojen

žen vilných do ložnic.

Nač bláznu kolem kyčlí meč,

nač pás? Ty’s šašků druh,

radš s rolničkami čapku vem

a třepák za popruh!“ –

„Ó, přestaň,“ prosí, supí král,

„a v rozchod lidstvu kyň,

„dám v zlatohlav tě přiodít,

dám zlata plnou skříň!“

„Snad zlato z rakví, chrámů lup?

Ne, zlata máme dost,

lid po železných útrapách

chce zlatou veselost!

Viz mladá srdce! Z nich nám všech

proud zlata tryská vstříc,

a kolik stříbrných zde hlav,

i tolik klenotnic!

Tam v čele chrámu reka viz!

Vzor síly, vlasti vděk;

jím znova vzkřísí věčný Bůh,

co ty’s nám zžeh’ a stek’.

Proč chvěješ se, proč poklesáš,

však tušil jsi to kdys;

či neznáš Jiříkovu tvář,

tu vznešenou? nuž, viz!

On král náš, pýcha naše, hleď,

a naší slávy jas;

tu křižovanou tebou vlast

on vzkřísí v život zas.

Ó, český lide, zaplesej!...“

A jaře zní to v dál:

„Zdráv, zdráv buď Jiří z Poděbrad,

náš Milostivý král!“

I strne Zikmund hrůzou jat,

strach rve mu každý oud;

co konal, myslil, doufal kdys,

vše kleslo v prach a troud.

I sténá, volá rozlícen:

„Tož všecko marno jest,

má sluze Říma odplatou

ten, Kriste, býti trest?“

A zděšen Zikmundův je zrak,

hruď znova tuhne v led;

hle, na Týně kde výklenek,

zjev Poděbradův zhléd’!

Má na temeně český skvost

a v ruce korouhev,

rub kalichem je ozdoben

a na líci je lev.

Jak svatý Jiří stojí tam,

a tyče ostrý hrot

v saň s lidskou hlavou ryšavou

pln junné síly vbod’.

V tom ještěru tak příšerném

se vidí Zikmund sám

a cítí, jak mu vniká hrot

až k ňader útrobám.

Jat bolestí se v klubko svil,

v tom Jiří znova bod’ –

a drak – on – hlavu ponořil

u vlastní krve brod.

Král zachroptěl a – procitnul

a v žalný dal se sten:

„Ó, lékaři, vždy víc a víc

mě černý moří sen!

Sen krutý, děsný! Kde to jsem?“

„Jsi v Telči, pane, již,

však zítra v Znojmě útulném

líp sobě pohovíš!

Snů nelekej se! Sen je klam,

kouř z ohně žití, dým!...“

„A kde je vůdkyně mých žen

s tím srdcem růžovým?“

„Vždy za námi jde, jen se ztiš,

a přijmi léčnou tresť!“ – –

I vzal...Snu jinakého v ráz

jej v spánky bila pěst.