XLIV. Meze poznání.

By Jaroslav Vrchlický

Což my víme? Detaily celku a celkem příšerně málo;

tušíme, hádáme pouze, věčný to zlatých much hon,

právě štěstí možná dost v chvíli té zrovna před námi stálo,

o mříže tloukli jsme křídla, nejvíc náš zazníval ston.

Věděti, poznati, držet, nemuset stále se chvět,

jaký to zázračný cíl jest! Z všeho, co zbude ti v sled,

zloděj jsi momentu, blažen, v nejkratší žití když čas

necítil’s v illusi svojí poznání uzounkou hráz.