XLIV. Morana, ač v popel tělo mění,

Morana, ač v popel tělo mění,

Zásluhy a slávu neruší;

Z úcty k otci dceru Libuši

Čechové si volí za svou knění.

Jí pod sluncem kněžny rovné není;

Kdož ji zobrazit se pokusí?

Aby na těle i na duši

Slovanský byl ráz v ní vyjadřený.

Moudrost na jejím an trůní čele,

Oko věštné v příští vztržené,

Půvab zpanilý na celém těle! –

Takové vlast naše dcery měla:

Věrné, moudré, krásné, vznešené; –

Kýžby se i nyní jimi skvěla!