XLIV. Pokosené luhy v záři měsíčné!

Pokosené luhy v záři měsíčné!

Jaká vůně sytá, jaký země oddech,

jaké zjevy, stíny, tvary rozličné,

jaká svěžest v květech, jaká zralost v plodech!

Matko země, mladá stejné po věky,

odkud v tvoje žíly vždy ten dech a žáry?

Po všech katastrofách síla, bezděky

v nové vtělovat se dechy, tóny, tvary?

Pokosené luhy v slunci poledním,

z vůně vaší cítím země oddychání,

až s tím dechem jedním, mocným, výsledním

splyne v akkord každý sen můj i mé přání.

Matko země, mladá, z kostí dětí svých

nesmrtelnost piješ, odvahu i vzlety,

poupaty a květy zkrušit led a sníh,

ptákům ztužit křídla v let za nové světy.

A já v moři vůně kráčím jako v snách,

s duší tvojí, matko, duše má se mísí,

a nad strží kosmu, jako na nitkách

vlastní příze pavouk, chvěje se a visí...