XLIV. SHAKESPEARE NA VSI.

Ach, vše jest šťastně za ním konečně!

To město zahaleno v stálou mhu,

ten hlučný přístav, krčmy v předměstí,

ty chmurné paláce a kathedrály,

ten falešný dvůr i to divadlo,

kde králem byl a bohem – pro luzu,

ten potlesk bouřný i ten tichý škleb,

s nímž Závist chodí bledá outěžkem,

ty pitky s druhy tam u „Mořské panny“,

kde rolničkami smíchu třásl vtip,

ty dumy žalosti a zoufalství,

v nichž Hamlet lkal a sešílel král Lear,

ta „tmavá lady“ i ty plavé dívky,

jichž obraz často prolétal mu sny.

To vše jest za ním. Střás’ to s beder svých

jak tíživý sen, jako těžkou můru,

a na březích rodného Avonu

teď chodí v klidu. Chvíli přemítá

a usmívá se tiše pod sebe,

jak ten, kdo vyhrál velký žití los,

byl básníkem a teď jest mudrcem.

Zde každou stezku zná i každý keř,

zde v olších na křepelky líčil hoch

svá tenata – dál v lese pytlačil;

tam první tajnou schůzku s dívkou měl,

tou stezkou denně pozděj chodíval

k své nevěstě. – Vše zří to jako v snu.

Ty zvony dnes mu stejně znějí v sluch,

když kostelní se stáčí uličkou

ku svaté Trojici, kde jednou též

mdlý poutník na vždy berlu odloží

i klobouk svůj, plášť s škeblí okrasou.

Však zatím žije pouze přírodě.

Jak čet’ by knihu odloženou zas,

tak zvolna její listy probírá,

od puku prvního, jímž mladý Máj

se v okna dívá hlohem růžovým,

až k žloutnoucímu listu slednímu,

jenž jako slední „s bohem“ splývá v zem.

Zří dojatý na starou moruši,

již vlastní rukou sázel před lety.

V Avonu ryby chytá v břízách skryt

a v olších pozoruje, kterak pták

odnáší mládi pokrm v zobáčku,

co pastvec dále tváře nadýmá,

na venkovskou si hraje píšťalu.

A jindy se zas toulá ulicemi,

jež v slunci dřímají. Tu zdraven jest,

tam děkuje, tam chodce osloví,

neb zná je všecky, tomu kmotrem byl

a tomu kdysi svědkem při svatbě,

a dovede se o všem bavit s nimi,

vše koření svým bodrým humorem,

znáť lidu práci, jeho pot i trud

a k všemu usmívá se dojemně.

Jak vše to za ním! Teď jen pije klid

a plným douškem, jejž si zasloužil.

Ať sláva duje v jiných pozouny,

co dnes mu po tom? Má svou zahradu

a kolik poupat na růži jest víc,

je důležitější, než kolegův

zda prošel kus či propad’ hlomozně.

Snad jeřábů co pozoruje šik

ku jihu k moři tiše veslujících,

zas vyšel nový patisk jeho hry,

zle znetvořen a připsán jinému,

co cizí zboží zdobí jeho jméno.

Ach, hlouposti! On patří k západu,

jenž stmívá se, a z houstnoucích již mlh

a z červánků se snaží vypátrat,

as jaké zítra bude povětří.

Tak v dumy zabral se, co s věže zvon

se rozleh’ krajem. V sklon se chýlí den

a lehký mrazík běží po těle,

čas domů jít... V tom slyší rozhovor.

To známé hlasy jsou... Co chtějí zde

v té zátočině u přihrblých vrb,

kam zašel si, by s dumou svou byl sám?

Sluch rukou přicloní a patří v dál.

Kde vzali se tu Jonson s Draytonem,

ti staří hoši? Ano, jsou to oni,

zná dobře smích ten, zná i hlasů spád.

„Zde William! Kam jsi to zabloudil?

Již celý Stratford námi prohledán,

čas v krčmu jít, již čeká společnost,

tvůj pohár čeká u starého stolu

i s vrhcáby – dnes posedíme si!“

A vítá staré druhy přívětiv,

sta vzpomínek se v nitru probouzí,

sta případů a divných dobrodružství,

jež při číši se hlásí o slovo.

Jde s nimi rád. Od svaté Trojice

zvon ještě kvílí. V oknech gotických

plá živé, žhavé zlato západu

a po náhrobcích těká jeho dědů

a otců, sousedů, v jichž středu kdys

též bude spát – leč nesmrtelný sen.

Zvon dozněl. Zhasla světla. Mlhy tůň

i chodce zhltila. A byla noc.