XLIV. Ó ty světe dravý, litý,

Ó ty světe dravý, litý,

Všecko’s mi vzal na té zemi:

Lásku, víru, rozkoš, city,

S jejich ozdobami všemi!

A to nebe ideálův,

Božských slastí předtušených,

A tu záněť svatých palův

Dvakrát nikdy necítěných!

Za to’s mi dal zlatý kalich

Trpkosťmi až přeplněný,

Nadějí bych osiřalých

Vkřísil v žár květ utrávený.

A já vypil kalich žhoucí

Na dno krůpěj po krůpěji;

Mukou drhá srdce mroucí:

Cítím, že víc neokřeji.

Za ty trýzně požehnání

Na tebe bych volal s nebe,

A v převroucném objímání

Přec bych s tebou smířil sebe,

Kdyby’s zbytek srdce mého

Dosuď ještě pozůstalý

Sprostil všeho bolu zlého,

Až by rozpadl se v valy...