XLIX. Ó, jděte mi s tou vaší pravdou,

Ó, jděte mi s tou vaší pravdou,

jak vaše tvář tak zkroucenou,

tak úlisnou po záletnicku,

tak dušnou a tak zblácenou!

Ta pravda, u níž já se učil,

ta přímo podívá se v tvář,

co promluví, to také cítí,

a hřeje tím, jak slunce zář.

Ta když pocítí v srdci lásku,

ta v tváři jarem zaplane,

a zem a nebe jsou jí svědky,

že ani kvítkem neklame.

Tať čistá jako noční nebe,

tak jemná jako květu pel,

tak pravdivá jak srdce matky,

a vroucí jak slavíka žel.

Tak průhledná jak dětská mysl,

nech pláče aneb zaplesá –

tak já jsem v přírodě ji poznal

a tak ji mluví nebesa.