XLIX. Kradené štěstí.

Každičké štěstí, ó věř, jest pouze kradeným,

okamžik svojím jen zveš, pro věčnost není tvým.

Každičký krade, květině včela ubírá med,

zloději světla brouci jsou, třpytný motýlů let;

hustou a bující pastvu lučině dobrý skot krade,

Cereře krademe hrozny a klasy a vždycky a vždycky a všade.

Poháru krademe nadšení, půvaby krademe ženě,

z přírody krademe radost svou v počasů nestálých změně,

krademe vteřiny života za zády osudné Parce,

krademe od prsu matky již, kradem až k Charona barce.

Něco však zváti stále svým s jistotou věčně a pevně,

zítra jak včera tak dnes, co zmaru by nepadlo v plen,

to snad by bylo pravdivým štěstím – žel, vidím to zjevně,

kradená illuse též, i kradený o štěstí sen!