XLIX. Louka je prohřáta,

Louka je prohřáta,

noc je teplá,

ulehám naznak do trávy,

dívám se na nebes světla,

jež na modrém nebi zkvetla.

Dýchám volně z hluboka

vzduch nebes tůně;

z bezu blíže potoka

ovíjí hlavu mou vůně.

I kráčím blíž.

Ve vody křišťálném lůně

laškují vesnické víly,

poslouchám chvíli,

jak vlna lesklého rouna

o mladá těla jim šplouná.

Smějí se děvčata, v křiku a skřeku

prchají přes mělkou řeku,

kryjí se, hněvají, zlobí,

myslí, že já mám vinu,

že plašeny jsou té doby,

ne, že jaro to robí,

jež touhy a radosti v klínu

vše volá k života vínu,

když jeho slunečná ruka

kývá nám v pole a luka,

a pohoda noci šeré

družně nás za ruku bere,

jež sem tamo s námi chodí

a za nos nás vodí,

a ukazuje vzdušné hrady, jež se rázem hroutí,

a růže, jichž nelze dosáhnouti.