XLIX. Nebylo dost ran těch, jež mi uštědřila

Nebylo dost ran těch, jež mi uštědřila

sudba zlá – ni trýzně vší a bolesti,

jediného hřebu, jímž by nezranila

moje srdce měkké v jeho neštěstí.

Laskavého slova, jímž by posílila

duši mou, by kříž svůj mohla unésti –

úsměvu, jímž novou důvěru by vlila,

bych tu nezbloudila v temnu rozcestí.

A teď Ty, můj milý – zranil Jsi mne znova –

nelítostná jsou a tvrdá Tvoje slova –

hřeb, jenž poranil mne, byl mi milejší!

Dopadají na mne, v srdce mé jak rány,

že však Tvá je ruka dává, milovaný –

krutější jsou ještě, hřebů ostřejší!