XLIX. Tak náhle!

Tak náhle se rozjasní v hrudi!

zář tajemná – nevím zkad,

a úsměv se v nitru mém budí;

můj život je bez záhad!

Tak prosté to tajemství žití

a poslední, sladký cíl!

ach, v úžasu srdce mé cítí,

teď že se mi přiblížil.

Je všecko tak slavnostní ve mně,

jak dlouho kdo býval chor,

když navrácen životu země,

smí v slunce zas ztápět zor.

Tak dětsky vše radostně vnímám

jak pohádku s milých úst;

a láskou jak ohněm se vznímám,

a v ňadrech chce srdce růst.

Chtěl šíro bych rozestřít rámě

tam Komusi vroucně vstříc,

jenž z Tajemna dívá se na mě

a ve sluncích tají líc.

Chce zvednout mě od země výše,

kde mystický strojí hod

pro knížata sladké své říše

a vyhnanců lidský rod.