XLIX. Teď se mnou věrně jde, můj rytíř smutný,

Teď se mnou věrně jde, můj rytíř smutný,

je ponurý a vážný, jako mnich,

je nuzně oděn do té černé kutny,

pás klokočový visí na bocích.

Je přísný k sobě, ke mně přeukrutný –

když směji se, hned přetrhne mi smích,

chléb podá mi jen tělu mému nutný,

vždy bolem zladí píseň v strunách mých.

Jen nelásku zřím v jeho pohledu,

a v zraku jeho zablýskne se záští,

jak vánicí mne vede po ledu.

Tak jdeme světem, stálým zápasem –

a klokoč tluče na chatrném plášti,

a růženec se houpá za pasem.