XLIX. Ze starého refektáře

Ze starého refektáře

starý mnich

zavedl mne do libráře.

Co tu knih!

V bílém, žlutém pergameně

ku stropu na každé stěně,

v zrak mi dav jich nesečteně

se tu mih’.

„Bav se, než se opat vrátí!“

ke mně děl.

„Psaliť hříšníci i svatí

řad těch děl.

Kde obsáhneš země sferu,

celá lidská moudrost věru

v klenby té se tlačí šeru...“

Odešel.

A já stál jsem mezi svazky

sám a sám!

Bože, co tu snů a lásky,

plam a plam!

V litery vše chladné slito,

na hřbet zdobným písmem vryto

v žaltáře i na varyto,

tu i tam!

Augustin i Laktanc tady

s Ovidem,

k nim se tlačí Euklid zády

v pěvců sněm,

algebra i alchymie,

všecko jásá, všecko žije,

splítá staré utopie

starým snem.

Stojím tady nerozhodnut

krátký mžik;

v tom zrak upnu jako bodnut

na žebřík,

v patro vyšší on se zvedal,

zbožný bratr snad tam hledal

citát – zvon však čas mu nedal,

jak sem vnik’.

Chutě za ním k oné výši

chci se dát,

náhle slyším v chmurné tíši

smát se, smát...

Hlednu blíž, tam v klenby stíně,

jako pavouk v pavučině,

divný zjev se chechtal líně,

chlup a hnát.

Malý rarach, jak jej bájí

stará zvěst,

pod římsy se stínem tají,

škleb a lest

v pitvorné mu tváři hrály,

jejíž rty se šklebně smály,

poznal jsem, ten netvor malý

Satan jest.

A již syčel sykem zmije

ke mně v hloub:

„Věda vaše, poesie?

Jakýs troup!

Kde je pravda? – Co ten hlásá,

čím se druhý bujně kasá,

malicherná, směšná chasa,

kam jsi stoup’.

Pohleď k stropu, starý malíř

v blázna snech

za mizerný mnichů halíř

co tam vdech’?

Otec-Bůh ve slávě svojí

v mraků vír, jenž kol se rojí,

hodil svět jak hračku svoji

v let a běh.

Pod ním bradáčů se kupí

valný sněm,

tváře orlí, tváře supí,

lačným rtem

ten se hádá, onen měří,

onen zoufá, jiný věří,

na žhavém co slétá peří

anděl sem.

Z jeho úst se blána vine

v blíž i dál:

Svět a divy, jimiž kyne,

v spor jsem dal

jejich moudré disputaci,

jejich klopotě i práci,

abych, kde jich um se ztrácí,

dál se smál.

V tom je moudrost světa všecka,

hádej, piš!

S vůlí obra, srdcem děcka,

kam chceš výš?

Já tu jeho frašku hlídám,

vysmívám se vašim bídám,

sylogismům, hračkám, hnidám –

pochopíš?“ –

S chechtem znik’ mi. Přešla rázem

všecka chuť

zapřísti se zeměplazem

v prachu rmuť,

čísti sny a spousty frásí,

utopie beze hrází –

Skříply dvéře – Opat vchází...

„Vítán buď!“