Xll. Mdle lampa růžová plá; její jas

Mdle lampa růžová plá; její jas

těl sladkou krásu nechce přezářiti.

– Ó spusť již roucho! – prosí tichý hlas,

ó ženo, královno a slávo žití!

Sladkého šílenství to věru čas,

kdo ví, co hrůzy snad se na ně řítí;

dnes tělo ženy v bílé slávě svítí

a zítra zkáze bude na pospas.

Já nezáviděl jsem jim rozkoš lidskou,

již hýří příroda před zraky mými,

v zářící kráse máje neskrývá jí.

Se zraky divnou něhou zrosenými

se chýlím k těm, již jak já pochovají

ubohou lásku svoji chimerickou.