XLlII. „Pryč, Slepá Bábo, do kouta!“

„Můj pohled přec tě upoutá!

Ač zahalený, zvyklý tmám,

hleď, uhrančivý pohled mám.“

„Tož uhraň bídu života!“

„Já uřknu ji: Jde mrákota,

tvá Smutka mdlobně usíná,

mně padá blednouc do klína –“

„A trud zas jiných probouzí...“

„Váš pláč mé čáry ostouzí!

Já bídu hledem uhranu,

ty slzou křísíš v úhanu!

„Kdo s tebou v svár se pobídne!

Co Slepou Bábu přehlídne

a uřkne zraky zavité?

„Jen oči slzou nemyté.“